Itálie - Walliské Alpy (3. část)

28. srpna 2013 v 21:13 | Pižlík1 |  Hory
Ve středu, 21. 8. nás vzbudil budíček přesně ve 4.00 hod a uvnitř obou chat začínalo být rušno jako v mraveništi. Měla jsem výhodu, že jsem spala v oblečení, které jsem si připravila pro výstup. Je sice pravda, že mě v noci škrtily kšandy, ale kvůli zimě jsem zateplené kaltoty mít musela. Z úsporných důvodů jsem se totiž tento rok rozhodla, že nebudu sebou brát na chatu zbytečné věci, mezi něž patřil i spací úbor. Přesto i tak batoh vážil minimálně 15 kg, možná víc. Uklidňovala mě představa, že horolezci ve stanech musí spát s botami na nohách, jinak by měli boty promrzlé na kost a nedostali by se do nich. Rychle jsem běžela na WC, začínaly se tam pomalu tvořit fronty. Petr se opět necítil dobře, tak se rozhodl, že ani tentokrát nebude pokoušet osud a počká na nás u chaty. Uvařila jsem si ovesnou kaši, půl litru čaje, vzala si prášek proti bolesti kvůli puchýřům a běžela ještě jednou preventivně na WC. Obrovská fronta se táhla jako klikatý had ven, tak jsem to vzdala.

Začíná svítat

Jde se nahoru

Nezvyklý pohled na Matterhorn

Vstoupili jsme na ledovec ještě za tmy, přesně v 5.18. Na kratším laně jsme byli uvázáni tři, já s Petrem H. a Jaroušem, zbylá čtyřka na laně delším. Oproti neděli se šlo nádherně, byli jsem dobře aklimatizovaní. Žádné bušení srdce, tuhnutí svalů nebo problémy s dýcháním! Zažili jsme na ledovci východ slunce, což byl neuvěřitelný zážitek. Naše tříčlenné družstvo kráčelo jako první, bez větší přestávky. Řekla jsem klukům, ať jdeme co nejrychleji, dokud nenastoupí krize, která jako zázrakem nenastala. Kupodivu se nám i do superprudkých kopců kráčelo velmi dobře. Trochu problematičtěji vedla cesta po dlouhém firnovém hřebeni přes Punta Felik na vrchol, kde strmost svahu dosahovala 35°. Ale člověk nesmí myslet na nejhorší, musí se soustředit jen na cestu. Na Castoru (4 226 m) jsme stanuli přesně v 7.38, což nás mile překvapilo, protože tak výborný čas, dvě hodiny dvacet minut, jsme vůbec nepředpokládali. Na vrcholu foukal ledový vítr, musela jsem nasadit dvoje rukavice a kapuci. Po chvíli čekání na druhou skupinu jsem si všimli, že z vrcholu vede uzoučký, sto metrů dlouhý hřebínek, na druhý nižší vrchol. Jarouš podle popisu z internetu usoudil, že se jedná o Pollux a my, jelikož jsme viděli vidinu dosažení dalšího vrcholu, jsme okamžitě učinili rozhodnutí, že na domnělý Pollux přes nebezpečný hřeben přelezeme. Jestliže byl hřebínek na Castor úzký a ostrý, tak tato část hřebínku byla ještě o téměř polovinu užší, místy jen na jednu botu a ostrost ještě větší. Přešli jsme plynule bez úhony a radovali se. Nechali jsme se od ostatních, lezoucí z opačné strany, vyfotit a divili se, proč se i oni nefotí a pokračují dál. Důvod byl jednoduchý. Dodatečně po příchodu na chatu jsme zjistili, že se nejednalo o Pollux (ten byl o cca jeden kilometr dále), nýbrž o druhý, jižní vrchol Castoru. Museli jsme z jejich pohledu vypadat jako idioti!

Pohled z Castoru. I na této fotce je vidět část uzoučkého hřebínku vedoucí na jižní vrchol Castoru. Všechny vrcholy jsou jako na dlani.

Castor (4 226 m), hlavní vrchol. Zleva Jarouš, já+Pižlíček a Petr H. (v 7.38 hod). Dole o několik metrů níže je skalka, kam mě spouštěli na laně pro kámen.

Na jižním vrcholu Castoru, Jarouš a já s Pižlíčkem

Super úzký a super ostrý hřebínek vedoucí z jižního vrcholu Castoru na hlavní vrchol, o kterém jsme se mylně domnívali, že se jedná o Pollux. Není celý zasněžený, na rozdíl od hlavního vrcholu. Na prvních deseti metrech je místo na dvě nohy, kde jsme se vyhýbali s protijdoucí skupinou. Na druhou stranu musím uznat, že cesta zpět na hlavní vrchol (nahoru) byla o něco snažší, než když se sestupuje po tak exponovaném místě dolů.

Rampouchy

Po chvilce radování jsme se opět vydali po nebezpečném hřebínku zpět na Castor, kde se mezitím objevila druhá část naší výpravy. Zhruba po deseti metrech, když už jsme nemohli zpět, proti nám vyrazila skupinka šesti Italů. Patrně mysleli, že se navzájem přeskočíme. Zůstali jsme jako opaření. Zastavili jsme se a čekali. Na našem místě byl hřebínek široký na dvě nohy a nezbývalo nám nic jiného, než pevně doufat, že pokud nedojde k vzájemnému kontaktu nebo zavrávorání, tak se udržíme. Když nás Italové míjeli, nebyl to zrovna dobrý pocit. Stačilo malinké zaváhání a letěli jsme úplně všichni o několik set metrů dolů. Na Castoru jsem děkovala Bohu, že jsme přežili. Pak mě kluci spustili o několik metrů dolů pro kámen a zase vytáhli nahoru. Byla jsem nadšená, krásně jsem visela na laně!

Pohled na okolní hory

Super dlouhý hřebínek na Castor

Cestu zpět jsme si neskutečně užívali. Bylo nádherné slunečné počasí a sníh modře svítil. Jako na dlani jsme měli oba vrcholy Lyskammu, Dufourspitze, na druhé straně neobvyklý pohled na Matterhorn, skupinu Domu a Mont Blanck. Ještě jsem ukořistila kámen z vrcholu Punta Felix (těsně kolem vrcholu jsme procházeli), byla to na rozdíl od Castoru taková "maličká" skalka ve výšce 4 176 m a pomalu sestupovali dolů. Na ledovci u chaty už čekal Petr. Dokonce nás, "špičky z východu", nafilmoval.

Cesta zpět, už kousek od chaty

Těsně po výstupu při příchodu na chatu

Všichni jsme se shodli na tom, že to byl jeden z nejkrásnějších výstupů v Alpách.

Nevím, zda se mi podaří udělat video, prográmek je nějaký jiný a nevyznám se v něm.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 8:56

Nádhera! Ale nic pro mne. Studeno nesnáším, trpím i v našich zimách....ale jseš dobrá. I když už ti to říkm po xté. Ale jseš! ;-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 9:36

Moc krásné. Taková reportáž. To bych nedokázala, takhle po výškách. Jsi naše hrdinka!

3 pavel pavel | Web | 29. srpna 2013 v 11:52

Na těch hřebenech to vypadá opravdu nebezpečně. Jak to nahoře děláte se záchodem? Krásné fotky až z nich jde chlad. :-)

4 pizlik1 pizlik1 | Web | 29. srpna 2013 v 14:16

[1]: Já také studeno nesnáším, ale v horách mi nevadí. To nějak k těm horám patří. :-)

[2]: Děkuji. :-)

[3]: Se záchodem je to úplně jednoduché. Otočíme se o 90° a  udělá se buďto úkrok dozadu, pokud to jde, když ne, tak se všichni koukají dopředu. Blbý je, že si musím hodně povolit sedák, abych si mohla stáhnout kalhoty. Pak mi ho ale zase musí někdo pořádně utáhnout, protože já tam nějak nemám sílu. Je to strašné zdržování. :-)

5 Dáša Dáša | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 14:23

Musel to být nádherný pocit na tom vrcholu :-)
Já bych tam lézt nemohla, moje rovnováha mi dělá potíže, bílá barva mi způsobuje slepotu, nejsem a nikdy jsem nebyla  vůbec trénovaná :-(
A navíc mám hrůzu z masy sněhu ( to samé cítím na lodi - ta masa vody, ta hloubka :-(
Obdivuji Tě :-) Už jsem Tě obdivovala,
když jsi popisovala náročné cestování na kole :-)  O_O
To já do kopce slezu z kola a nejraději bych ho odhodila, abych ho nemusela tlačit nahoru :-|
Věnuji se spíše turistice, ovšem s focením, kocháním se.... :-)
Blahopřeji Tobě i kolegům k tak náročnému výstupu :-)
Přeji Ti nádherný víkend :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 29. srpna 2013 v 14:35

Ten východ slunce musel být úžasný, ale jinak máš můj velikánský obdiv! Na Tobě je vidět, že Ti opravdu taková dovolená nabíjí! Já si vždy říkala, co ti horolezci na tom lezení mají a vidím, že Ty určitě! Tak ať to je vždy tak krásné a bez bolesti a starostí! 8-)

7 Helena Helena | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 15:47

Nádherné záběry.Když jste byli už v 5.18 na ledovci,musela být ještě tma,né?
Máte na hlavách lampy?My takhle chodíme walking v zimě do míst,kde nejsou pouliční lampy. :-) Ale stejně,vidíš Italové,stačilo maličko a vezli jste se všichni.Chce to odvahu.Je to trochu adrenalin. :-)

8 Helena Helena | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 15:47

Máš mě ve spamu. :-!

9 pizlik1 pizlik1 | Web | 29. srpna 2013 v 16:11

[5]: Děkuji,ale já zas takový hrdina nejsem. Čím jsem starší, tím se méně bojím. Dříve jsem se bála výšek, teď mi to nic nedělá. Na takové výstupy musí být člověk absolutně zdravý, bez potíží, jinak jde o život. Ono stačilo, že se manžel necítil ve své kůži a proto raději až nahoru nešel. Kdyby se mu nahoře udělalo hodně špatně, minimálně dva by s ním museli sejít dolů.

[6]: Pro ten krásný pocit na vrcholu stojí za to tam i umřít.

[7]: Jasně, že byla tma. Nosíme čelovky. I na boudě se pobíhá s čelovkami a vaří se s čelovkami. Italové by zasloužili přinejmenším pár facek, protože udělali něco, co se normálně nedělá. My nemohli zpátky a tak jsme museli čekat na nejpříhodnějším místě. Horší by bylo, kdyby jsme byli v polovině a oni se vydali na cestu. To bychom ale na ně ale určitě řvali, co by nám síly stačily, at nikam nelezou. :-)

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 18:22

Krásné a dost vzrušující zážitky. Gratuluji k moc pěknému výkonu a díky za nádherné fotky.

11 děda tik tak děda tik tak | Web | 29. srpna 2013 v 22:17

Tomuto sportu jsem tedy nepropadl i když oba synové jsou opačného názoru. Tvé vyprávění je natolik poutavé, že se k němu vracím a líbí se mi záběry hor. Tady se každoročně v Teplicích nad Metují pořádá festival horolezeckých filmů na poslední srpnový týden. Je to již tradicí a největší z kulturních událostí v okolí Adršpachu. :-)

12 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 22:19

Nemám slov. Vše bylo řečeno. Ty fotky jsou nádherné, o tvém výkonu není pochyb. Hlavně, že máš krásný zážitek, stojí za to jít tam, kam tě to táhne, když můžeš. Nezbývá než tiše, ale přejícně závidět. :-)

13 Vendy Vendy | Web | 29. srpna 2013 v 22:57

Z tvého vyprávění a z tvých fotek dejchá něco nádherného, takový šťastný pocit, tichá krása toho ledového světa, je to jak jiný svět.
Asi nádherný zážitek.
Moc se mi líbila ta první fotka, svítací. :-) Ale i skupinové fotky, správní horalové, železní muži a železná lejdy ;-)  :-D.
Neboj, jinak, růže mezi trním. :D

14 Vendy Vendy | 29. srpna 2013 v 22:58

P.S. ti Italové by potřebovali vážně nakopnout. :-!

15 pavel pavel | Web | 29. srpna 2013 v 23:00

[4]: A navíc, obnažit si pozadí v tom mrazu není zrovna příjemné. ;-)

16 danielinama danielinama | Web | 30. srpna 2013 v 7:53

Opravdu krása :-) I když já zase tolik na to chladno nejsem, tak na podívání je to úžasně kouzelná krajina. Z toho focení si nedělej hlavu, lidé se přece fotí i tak,ne? Alespoň máš společnou fotku.

17 Uhlehle Uhlehle | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 18:00

Moc krásná krajina ;-), někdy bych se také chtěla kouknou do alp.

18 Miloš Miloš | Web | 5. září 2013 v 21:02

Při takových reportážích se tají dech. Tam už je nebezpečí tragédie na dosah centimetrů při chybném kroku. Třeba jít po té hraně na hlavní vrchol muselo být adrenalinovým zážitkem.

Krásné fotky, takto Matterhorn můžou vidět jen horolezci.

Myslím, že byste mohli zdolávat vrcholy i v Himalájích, je tam zřejmě jen větší zima a výstup je na několik dnů.

19 Amelie Amelie | Web | 16. září 2013 v 3:01

I mně se při čtení tajil dech. Jsem ráda, že znám někoho tak úžasného, odvážného..OBdivuji tě!

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama