Deprese je prevít

9. března 2013 v 19:07 | Pižlík1 |  Starosti všedního dne
Deprese je prevít a myslím, že se s ní setkal občas každý. Když ne přímo s ní, tak s jejími počínajícími příznaky. Z čeho ale pramení a jak se jí bránit? Dříve, než se pořádně rozvine, blíží se plíživě v podobě poruchy spánku, nevysvětlitelné únavy, strachu, zbytečných starostí, pocitů beznaděje a schopnosti se z čehokoliv radovat. Pokud budeme tyto varovné signály ignorovat a nezačneme se sebou něco dělat, můžeme skončit na antidepresivech a možná i v psychiatrické léčebně.


Fotografie působí pesimisticky a mohou být klidně jedním ze spouštěčů depresivních nálad.

Drtivá většina depresí mívá svůj původ v dětství, kde působí vliv rodičů a výchovy. Základní problém je nedostatek sebelásky. Jenže jak si máme pěstovat sebelásku a pozdvihnout sebevědomí, když jsme od malička celý život vychováváni v zákazech a k neúcty k sobě sama? Ač je to k nevíře, největšími škůdci bývají, třebaže nevědomky, právě rodiče, nebo alespoň jeden z rodičů.
Když malému dítěti neustále vtloukávají do hlavy: " To nesmíš!, . . . Co to děláš!. . . Jak to zase vypadáš!. . . . Co by na to řekli ostatní!" pak se nemůžeme divit, že z človíčka vyroste jedinec, který si nevěří.
Závisí to jistě i na povaze člověka, do jaké míry se nechá ovlivnit. Citlivější lidé si někdy nesou následky po celý život. Já sama jsem pocítila na vlastní kůži dopady výchovy mojí maminky. Ne, že by mě neměla ráda, spíš naopak, ale neustále mi zdůrazňovála, že musím být za každých okolností poslušná, bezproblémová hodná holčička, která nikdy nezklame. Zkrátka dokonalá. A pokud bych neobstála, nikdo cizí se o tom nesmí dozvědět. Co by si o mně pomysleli! Tak jsem se chovala podle těchto pravidel spoustu let a trpěla.

Hotel v Rájeckých Teplicích působí optimisticky.

Jak z toho ven? V první řadě si musíme uvědomit, že všechno se děje a odehrává pouze v nás, v naší mysli. Pokud chceme být vůči depresi odolní a úspěšně čelit útokům, musíme si v první řadě věřit a naučit poslouchat vnitřní moudrost. Mít se rádi se všemi svými chybami a přijmout se takoví, jací jsme. Existuje spousta technik, jak se tomu naučit. Vůbec nejlepší je začít meditací. Největší chybou je spoléhat se na pomoc zvenčí. Žádný zázračný zachránce neexistuje. Pomoci si musíme sami, a to tím, že začneme pracovat sami na sobě.

Článek platí pouze pro začínající depresi, když se rozvine, musí pomoci odborný lékař.

Velice zajímavá videa o léčbě depresí : zde

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 9. března 2013 v 20:42 | Reagovat

Zajímavé povídání. Je fakt, že výchovou zaměřenou na určitou dokonalost můžeme způsobit dost škod. Nejsou vidět hned, máme vlastně doma téměř "dokonalé" dítě, ale za jakou cenu. Moje děti vůbec dokonalé nebyly a nikomu z nás to nevadilo. :-)

2 mengano mengano | E-mail | Web | 9. března 2013 v 20:44 | Reagovat

A ještě mě napadlo - možná jsem divná, ale na mne první dva obrázky vůbec deprasivně nepůsobí.

3 dauma dauma | E-mail | Web | 9. března 2013 v 20:48 | Reagovat

Moc dobře vím, o čem píšeš.Duše i tělo bolí.

4 Vendy Vendy | Web | 9. března 2013 v 21:38 | Reagovat

O tom bych mohla taky povídat. S mámou to samé. Drezúrovala mě a přitom to se mnou myslela dobře...
a já mám dodnes problémy s tím, nějak se prosadit. A nejhorší je, že ji vůbec nenapadlo, že by dělala něco špatného, jednala podle svého nejlepšího vědomí.
Obrázky na mě nepůsobí nijak depresivně, ale musím říct, že ten poslední je opravdu fantastický. Ty malůvky na budově se mi líbí, moc!

5 Pižlík Pižlík | E-mail | Web | 10. března 2013 v 8:49 | Reagovat

[2]: Jak teď na to koukám, tak mi skutečně žádný obrázek depsesivní nepřipadá. To se zase jednou vloudila chybička. Ale měnit už to nebudu. :-)

[3]: :-) Rozumím.

[4]: Tak jsme na tom stejně. :-)

6 Helena Helena | Web | 10. března 2013 v 13:28 | Reagovat

Na mě působí pesimisticky ten první obrázek,je takový tmavý,ale zbývající dva né. :-)Nedokážu si představit mít takové rodiče,ale věřím,že jich je spousta.A děti jdou cestou jejich představ. :-(

7 děda tik tak děda tik tak | Web | 10. března 2013 v 14:14 | Reagovat

Takovým stavům se vyhýbám, a radši si přečtu hezkou knížku, nebo se podívám na některou z českých veseloher. Rád mám i záznam z Jiráskova Hronova, hry Lucerna s Josefem Dvořákem. :-)

8 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 10. března 2013 v 17:47 | Reagovat

Měla jsem naprosto stejnou výchovu a poslušná jsem byla do puberty,pak jsem šla svou cestou,tudíž jsem se depkám úspěšně vyhla. Obrázky vnímám pozitivně,krajina je za všech okolností krásná a u takovýchto ohýnků je krásně ;-)

9 signoraa signoraa | Web | 11. března 2013 v 14:51 | Reagovat

Prošla jsem si také hodně podobnou výchovou. Dobře se uč! Ano, byla jsem premiantka, pro ostatní spolužáky šprt. Byla jsem poslušná, dalo by se říci bezproblémová a občas prožívala špatné chvilky, ve kterých jsem si uvědomovala, že rodiče mají raději mou sestru, která nikdy nedosahovala takových školních výsledků jako já. To co mě neprocházelo, jí bylo tolerováno. V pubertě jsem mockrát přemýšlela nad tím, co by bylo, kdybych nebyla. Občas se dostavila i depka. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem si prosadila intr a v patnácti odešla z domova. Vím, že mě měli rádi, ale došlo mi to, až když jsem stála na vlastních nohách a domů jezdila jen na návštěvy.

10 Ježurka Ježurka | Web | 11. března 2013 v 16:48 | Reagovat

Já jsem naštěstí měla štěstí. Na krásné dětství i na to, že mne rodiče příliš nekárali, do ničeho nenutili. Jak jsem jim za to vděčná stále! Neznám proto ani deprese. :-)

11 Macin Macin | Web | 12. března 2013 v 7:18 | Reagovat

Ono se se to dobře píše, ale hůře dělá. Když jsem se z toho trochu vyhrabala, tak mi první manžel oznámil, že když jsem zhubla (40kg,tak že se ze mě stala ošklivá ženská a rozvedl se se mnou. Já pak dodatečně zjistla, že pro něj krása je nad 100kg a já měla ubohýh 62 kg.

12 Pižlík Pižlík | E-mail | Web | 12. března 2013 v 14:02 | Reagovat

[6]: |Más pravdu Helenko. S tou druhou fotkou jsme byla nějak mimo.

[7]: Výborná prevence. :-)

[8]: Já byla poslušná i v pubertě.

[9]: Byly jsme na tom úplně stejně. Já to samé, co ty, zažívala s bráchou. Jemu bylo odpuštěno všechno, mě nic. Ode mě se očekávaly jen samé úspěchy a nesměla jsem zklamat. Byla jsem také ráda, když jsem odešla z domova. A to mě moje maminka neustále dirigovala, jak se mám česat a oblékat. Kvůli tomu docházelo často k velkým konfliktům, poněvadž jsem si to nenechala líbit.

[10]: Ježurko, buď ráda. :-)

[11]: Já vím, že je to strašně těžké. :-)

13 pavel pavel | Web | 12. března 2013 v 14:23 | Reagovat

Taky jsem ty rodiče, když jsem na svém blogu o depresích psal, udal na prvním místě. Ve svých představách dobra nás svazují a rádi by byli,kdybychom šli v jejích šlépějích. Já měl to štěstí, že jsem už svých patnácti let odešel z domova do jiného města na studie.

14 signoraa signoraa | Web | 12. března 2013 v 14:30 | Reagovat

[13]: Také jsem v patnácti opustila své rodné město a studovala a bydlela jinde. Myslím si, že to byla ta nejlepší škola života, kterou jsem mohla kdy absolvovat.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. března 2013 v 14:53 | Reagovat

Být ten poslední v domě, muset poslouchat, dobře se učit, nemět problémy, aby lidi neřekli, to znám. Naštěstí jsem si našla odreagování, učení mi šlo samo, byla jsem závislá na čtení knih a každou chvilku jsem se odpoutávala od reality čtením. Dědeček i teta taky rádi četli, takže mi to nezakazovali, jen omezovali vyžadovanou ,,prací", pomocí . Ráda jsem zpívala, halekala jsem i při trhání ovoce na stromě. To mi uchránilo asi zdravý rozum. Midráky jsem sice měla- malá, plnoštíhlá, ale zase ty tvary někdo obdivoval, takže se to vyrovnalo. Proti depresím je opravdu nutné se mít rád takový jaký jste, nedělat si výčitky kvůli věcem, které neovlivníte. Brát lidi takové, jací jsou.

16 Miloš Miloš | Web | 12. března 2013 v 19:30 | Reagovat

Myslím si, že pro dítě je lepší, když se vyvíjí svobodně bez neustálého tlaku rodičů, že se musíš výborně učit, chodit do sportovního oddílu, na hudební hodiny klavíru nebo houslí, do jazykovky a být ve všem dokonalý.
Takové dítě je pak stále ve stresu, že neobstojí a zklame a to ho může uvrnhout až do depresí. Lepší je tomu ponechat volný průběh. Má-li schopnosti, inspiraci a motivaci ve svém okolí, dojde na to samo.

17 pavel pavel | Web | 18. března 2013 v 11:45 | Reagovat

[16]: Pak ale záleží na osobnosti toho dítěte, jaké dostalo základy. Geny a povahové vlastnosti po některém z rodičů. Moje děti v pubertě rostly jako křoví, v naprosté volnosti, ale přesto každé z nich dospělo jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama