Milešovka - královna Českého Středohoří

9. srpna 2011 v 20:46 | Pižlík |  Sport
V pondělí jsem konečně letos poprvé vyrazila na Milešovku (837 m). Petr s Mírou tam byli minulý týden ve středu, aby alespoň jednou před Švýcarskem zkusili překonat větší převýšení. Na Milešovku vedou celkem čtyři cesty, těsně před vrcholem se sbíhají. Na vrchol vystoupali celkem 4x. Poprvé z Bořislavi přes Bílku- z vrcholu sešli do Velemína, z Velemína opět na vrchol, pak dolů do Černčic a zpět nahoru, a jako poslední dolů do Milešova, zpět na vrchol a dolů do Bořislavi na vlak. Celá trasa měřila 35 km, převýšení asi 1862 m. Měli štěstí, protože krásně svítilo sluníčko. Jeli ráno v 6.31 a vrátili se zpět po devatenácté hodině.
Pohled na Milešovku z Velemína

Já chtěla zkusit přesně to samé a tak jsem v pondělí popadla vytištěnou mapku, hůlky, do batohu pláštěnku a šla ráno na vlak s odjezdem z Neštěmic v 5.49, abych stihla na "hlavním" vlak do Bořislavi. Ještě než vlak odjel, začalo hustě pršet. Do Úpořin, kde jsem přestupovala, cestoval se mnou soused (výpravčí) a ten mě hned naladil, že v takovém počasí nemám riskovat a že on na mém místě by na "západě" vystoupil" a jel zpět domů. Dále pokračoval hrůzostrašnými historkami, jak mu jeho známý, pracující v observatoři na Milešovce vypravoval o děsivých bouřkách. Mně to ale nevadilo, byla jsem odhodlaná jít za každého počasí (kromě bouřky). Nakonec mě dorazil, když mi při výstupu oznámil, že za hodinu začne nepřetržitá výluka a zpátky budu muset jet náhradní autobusovou dopravou.
Milešovka - pohled z Bílky

V Bořislavi, jinak docela hezké vesničce, dělají novou kanalizaci a téměř všechny ulici jsou rozkopané. Když jsem tam vystoupila, pořád pršelo, už ale ne tak silně. Pochopitelně, že mi mapka byla k ničenu, protože jsem hned v Bílce zabloudila. Lezla jsem přes nějaké pastviny, kde zrovna přecházelo nesčetné stádo ovcí a já se jich bála. Nakonec jsem stějně musela projít mezi nimi. Asi po půlhodině jsem došla k rozcestníku a zjistila, že jdu na Kletečnou. Teprve tady jsem se trochu zorientovala a našla správný směr na vrchol. Z vrcholu jsem běžela do Milešova, zpět na vrchol, a pak ještě 2x z různých stran nahoru a dolů. Bylo to docela náročné, protože v jednu chvíli začalo pršet tak silně, že jsem musela vytáhnout pláštěnku a šla jsem část cesty v bahně. Na vrcholu se staví nějaká stavba a já se stala nechtěně pro pracující zaměstnance jakýmsi zpestřením. Udiveně na mě koukali, protože vždy po příchodu nahoru jsem si namazala a namasírovala nohy a uháněla dál. Potřetí mě dokonce zdravili a počtvrté na mě mávali. Kdyby nepršelo, vyšlápla bych vrcholek ještě po páté, ale převýšení téměř 1900 m v takovémto počasí mi docela stačilo. Po posledním sestupu do Bílky mě nasměrovali místní občané směrem na Bořislav a dali mi s sebou na památku průvodce v čestině i němčině. V Bořislavi jsem nemohla najít stanoviště NAD. Po téměř dvacetiminutovém hledání jsem byla šťastná jako blecha, když jsem objevila na úzké silničce řízené přenosným semaforem přímo u obrovského výkopu, kde nakládal bagr na nákladní auto zeminu, ceduli s nápisem NAD. Zamávala jsem na právě příjíždějící autobus, nasedla a jela do Lovosic. Tam jsem si už počkala na osobáček do Ústí. Domů jsem přijela v 17.06.
Milešovka - pohled z Milešova

Pochod byl v pohodě, převýšení téměř 1900 m, byla jsem celá od bahna. Jen mě trochu mrzelo, že jsem si neobula boty na vysokohorskou turistiku, aby si nohy před Švýcarskem trochu přivykly. Ovšem při představě, jak by vypadaly po absolvování rozbahněným terénem, jsem je raději nesla celou dobu zabalené v batohu na zádech.
Na vrcholu Milešovky

V sobotu jdu zas!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama