Těžko, přetěžko

18. května 2010 v 19:53 | Pižlík |  Starosti všedního dne
Člověk začně psát teprve tehdy, když se naplní jak studánka vodou.

Tento výrok před lety napsal J. Seifert. Já teď mám potřebu vykřičet do celého světa, jak je mi těžko, přetěžko, a i když si většinou všichni myslí, že jsem v naprosté pohodě, tak to vůbec není. Hlavně, když se dozvíte čistě náhodou, že někdo za Vašimi zády udělal podraz. Někdo, o kom si myslíte, že by to nikdy neudělal.

Zákon vesmíru je ovšem takový, že pravda vždy vyjde najevo. To vím z vlastní zkušenosti. Někdy  trvá i několik let, než si najde  cestu.  O to víc mě mrzí, že  se jedná o  člověka , který neměl moc lehký život a má bohaté životní zkušenosti. Dělá jakoby nic a přitom moc dobře ví, že nejednal férově. A to moc bolí.

Začala jsem J. Seifertem a končím J. Nerudou básní ze sbírky Hřbitovní kvítí:

V mém srdci už je mrtvo tak, že těžko říci slovu,
když se kdys srdcem procházím - jak šel bych po hřbitovu.

A všude pusto - jediná zde kvete ještě růže,
a ta je krásna - krásna jak jen z krve vyrůst může.

Kde ona roste, krvavě vždy lístky rozekládá,
Ta růže láska k lidstvu je a vždy si krve žádá.

Chtěl jsem ji často vyhubit a dostát svému slovu,
však v zemi zbyly kořeny a přes noc vzrostla znovu.
růžička

A co z toho všeho vyplývá? Že i když je mi teď těžko, přetěžko,  ráno se oklepu,  budu se snažit být veselá a přesvědčím všechny o tom, jaký mám pohodový život. . .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama