Co to zase bylo za den?

15. října 2009 v 19:57 | Pižlík |  Starosti všedního dne
Ve středu ráno 14. října jsem jela poprvé do práce na nové stanoviště. Nemohla jsem dospat, ostatně jako pokaždé, když jdu do nového prostředí. Navíc jsem den předtím zpanikařila a nemohla si za nic na světě vzpomenout, na jaké místo se tam ukládají klíče. Raději jsem zatelefonovala Ivance, která měla službu, abych ráno nepobíhala po celé budově jako pometlo. Po telefonátu jsem sice byla o něco klidnější, nicméně jako pometlo jsem stejně lítala, protože vlak nabral pětiminutové zpoždění kvůli pomalé jízdě a já měla co dělat, abych zavčas otevřela pokladnu. Vtrhla jsem do dopravy jako velká voda, výpravčí mi pomáhal rozsvěcovat světla, protože jsem nemohla najít vypínače. Teprve po hodině jsem se trochu uklidnila a když nebudu počítat, že mi 2x vypověděla službu tiskárna, tak celý den proběhl docela v pohodě až na cestu zpět domů.
Sedla jsem si jako obvykle do prvního vozu, když jsem najednou ucítila kouř a strašlivou zimu. Nějaký mladík pochybného zjevu si klidně zapálil cigaretu a "bánil" jako by se nechumelilo. K tomu otevřel okno, takže zima jako v psinci. Okamžitě jsem vstala a upozornila ho, že ve vlaku se nesmí kouřit. Začal nadávat, tak jsem přešla o vagón dále a vše poreferovala vlakvedoucí. Ta ovšem po chvilce dohadování s neomaleným kuřákem boj vzdala a nechala drzého vysmátého chlapíka na pokoji. On se neustále po mně ohlížel a když vystupoval na hlavním nádraží, zastavil se a výhružným tónem pronesl: "Za to, žes mě bonzla, přeju ti hodně krátký život plný nemoci, bolesti a trápení".
Tak jsem mu poděkovala a řekla, že je mi ho líto, protože všechno vyslovené zlo, které na mě naházel, se odrazilo od mé ochranné bariéry a skočilo zpět na něho v mnohem větší síle. Zůstal koukat jako vrána, pak si uvědomil, že chtěl vystoupil a zamířil k výstupním dveřím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama