Jak jsme zachraňovali pejska

18. ledna 2009 v 17:26 | Pižlík |  Zvířata
Vždy, když jsem otevřela okno v ložnici, neodolala jsem a chvíli se kochala pohledem na skály, stromy a keře, které rostly na Kozím vrchu. Byla to nádherná podívaná., obzvláště na jaře. Jednoho dne asi v polovině dubna jsem zaslechla štěkání, které se ozývalo odněkud ze skal. Bylo mi to divné, ale říkala jsem si, že asi nahoře je někdo na vycházce se psem. Druhý den jsem to slyšela zase, šla jsem tedy s Asimem pod skálu a pozorovala, zda nezahlédnu něco podezřelého. Štěkot byl slyšet neustále, ale nikde nic nebylo vidět. Vypravila jsem se Asimem nahoru na vrchol a bedlivě pátrala po nějaké stopě. Nahoře jsem se rozhlížela, ale nic než otisky stop zvířat ve zbytcích sněhu jsem neviděla. Nahoře štěkot nebyl slyšet. Trochu jsem se uklidnila, ale jak jsme sestoupili dolů, opět se rozléhal štěkot ze skal. Usoudila jsem, že se asi nějaký pejsek zaběhl, honil lesní zvěř, někam spadl a nemůže se odtamtud dostat. Zavolala jsem městskou policii, půjčila jim dalekohled a vysvětlila, že se několik dní něpřetržitě šíří směrem od skály zoufalé psí volání. Policajti po chvilce marného pátrání dalekohledem řekli, že mám toho psa najít sama a pak je teprve zavolat.
Pejsek
Takhle podobně vypadal zacháněný pejsek

Další den jsem se opět vydala na vrchol hledat něšťastného pejska. Cestou jsem potkala známého pána dole z vesnice s dcerou. Nezávisle na mě se také vydali po stopách zoufalého štěkání. Po chvilce jsme narazili na mladíka s dvěma pejsky, oříšky, který se k nám přidal. Byli jsme už tedy čtyři. Chodili jsme kolem dokola Kozího vrchu, všechny cestičky a úkryty ve skalách prolezli a nikde nic. Po několika hodinách neúšpěšného pátrání jsme slézali dolů s nepořízenou. Když jsme byli úplně dole, opět začalo zoufalé psí sténání a mě napadlo, že zkusím vylézt ještě po krkolomné cestě kolmo nahoru, která byla ukryta mezi hustými keři. Lezli jsme nahoru jen já a mladík (jeho pejsky hlídal pán z vesnice), poněvadž to byla strašně obtížná cesta. Těsně pod vrcholem na nás čekalo překvapení. U silného kmene seděl přivázaný na řetězu pejsek středního vzrůstu, hrozně vystrašený. Byl neskutečně šťastný, když nás uviděl. Odvázali jsme ho, mladík si ho posadil na klín a sjel po zadnici dolů. Já za ním.Sice jsem měla strach, ale jinak to nešlo. Buďto po čtyřech nebo po zadku. Dole jsme mu dali napít a zavolali městskou policii. Ty se strašně divili, jak jsme ho odtamtud vůbec dostali. Za chvilku pejska odvezli do útulku a my se radovali jako malé děti, že se nám podařilo chlupáče zachránit. Byli jsem zablácení, ale šťastní. Nemohli jsme pochopit, že někdo si dal takovou práci, podnikl náročný výstup terénem nahoru, aby přivázal důvěřivého pejska na silný řetěz a vystavil kruté smrti hladem. Naštěstí se mu jeho zrůdný záměr nepodařil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama