Národní divadlo

30. prosince 2008 v 17:03 | Pižlík |  Kultura

Nikdy jsme ani já ani manžel nebyli v Národním divadle v Praze. Letos jsme se rozhodli, že to napravíme a zakoupíme vstupenky na nějaké operní představení. Myslela jsem si, že to bude jednoduché, ale nebylo. Všechna představení byla vyprodána na půl roku dopředu. Pak se nám podařilo objednat vstupenky přes internet na Rusalku do druhé galerie. Když nastal den konání představení, slavnostně oblečeni jsme vyrazili autem do Prahy. Jeli jsme o dvě hodiny dříve s tím, že auto necháme u manželovi sestry a odtamtud pojedeme do divadla tramvají. Jenže v Praze před námi se stala nehoda a my stáli v koloně. Když už jsem myslela, že je vše ztraceno, manžel téměř naslepo odbočil do nějakých ulic a jako zázrakem jsme vyjeli přímo u domu mé švagrové. Nestačili jsme se ani pořádně přivítat a uháněli na tramvaj. Představení jsem stihli. Nádherná atmosféra, byli jsem nadšeni, až na ten chaos předtím.

Rozhodli jsme se, že se do Národního divadla ještě jednou vypravíme. Opět jsme objednali lístky přes internet (Carmen), tentokrát druhý balkón uprostřed. Parkovat jsem měli v podzemních garážích divadla. Řekli jsme si, že vyrazíme raději ještě o něco dříve, abychom se nenervovali jako minule. V duchu jsem přemýšlela, co tam budeme 2 hodiny před představením dělat. Cesta ze začátku probíhala dobře, ale v Praze v Holešovicích přímo před námi uvízl v tunelu autobus, takže opět zácpa. Jenže tentokrát jsme se nemohli vrátit ani odbočit a zajet na nějaké odstavné parkoviště, zkrátka zůstali jsme "viset" v koloně. Popojížděli jsme po metrech a já s hrůzou sledovala hodinky. Představení začínalo v 19.00 hod. a my byli v 18.30 u hlavního nádraží. Manžela napadl spásný nápad: "Necháme auto u hlavního nádraží a do divadla pojedeme metrem a tramvají. Při troše štěstí by to mohlo vyjít". Což o to, kdyby byl člověk oblečen sportovně, tak výborné řešení. Jenže já ve večerní toaletě, boty na podpadku, načesané vlasy. Musel být na nás překrásný pohled, když jsem brala v metru schody po dvou, mávala kabelkou a za manželem vlál kabát jako prapor při vichřici. Doběhli jsem k divadlu v 18.57. Rychle do šatny a pak zase sprint nahoru po schodech na balkon. Nestačila jsem ani dojít na toaletu se upravit, paní uvaděčka za námi hned zavřela dveře. Sedadla jsme měli přesně uprostřed řady a když nás pouštěli diváci z krajních sedadel, nedalo si nevšimnout, jak jim cukali koutky úst. Dosedli jsme a ještě dobrou půlhodinu se vydýchávali.

Máme ale ponaučení pro příště. Jestli ještě někdy pojedeme do Národního divadla, vyrazíme již v poledne a raději celé odpoledne někde prosedíme, abychom si konečně náležitě vychutnali celou atmosféru.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helena helena | Web | 5. dubna 2012 v 11:35 | Reagovat

My jsme byli v Národním divadle v deváté třídě na výletě.Pamatuji si,že jsme dostali kukátka,seděli jsme dost daleko a nahoře od jeviště.Ale stejně to byl zážitek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama