Můj život se zvířaty

25. prosince 2008 v 10:19 | Pižlík |  Zvířata

Už jako malé dítě jsem měla vždy nějaké zvířátko. Jako dvouletá holčička jsem si přinesla zrzavého kocourka od babičky. Na protesty mé maminky jenom babička řekla: "holka ho chtěla, tak tady ho máš", a bylo hotovo. Pojmenovali jsme ho Johny. Lehával v kočárku, kde jsem místo panenek vozila zabaleného slona v peřinkách. Jednoho dne snědl otrávenou myš a dodnes cítím, jakou bolest jsem tenkrát prožívala, když umíral.
Artík na válendě

Pak jsme měli kočky, křečka Žofinku a nějaké psíky. Ve dvaceti jsem se vdala a narodil se mi syn Míša. Jak rostl, také chtěl nějaké zvířátko. Když začal chodit do druhé třídy, koupili jsme mu roztomilé štěně dalmatina Gajku a o rok později další štěně dalmatina Artíka.Byli to neuvěřitelně chytří psi, hlavně Artík. Někdy jsme mu s Míšou říkali Kvítek, protože měl krásnou mohutnou hlavu a perfektní tečkování. Patřil mezi nejlepší chovné psy v republice. Hodně k nám jezdili majitelé fen nakrývat, takže po něm zůstalo hodně potomků.
Artík

Byl to velice zvláštní pes. Nejvíce si oblíbil mě, všude chodil za mnou, dokonce na mě čekal i před záchodem. Když jsem se šla sprchovat, za chvíli se otevřely dveře u koupelny a v nich se objevila tečkovaná hlava.Když viděl, že se sprchuji, hlava zase "zajela". Lehl si spokojeně před dveře a tam na mě čekal. V kuchyni si sedal zásadně ke stolu, stočil se na židli a hlavu opíral o stůl. Nebo si sedl vedle mé židle a strkal mi hlavu do klína. Zkrátka musel se mě pořád dotýkat a byl mi v patách jako stín. Kdybych za den šla po schodech 100x nahoru, běžel v těsném v závěsu za mnou. Uměl otevírat dveře i dovnitř a několikrát se mu podařilo vytáhnout klíče ze zámku. Když jsem musela odejít z domu, přinesl moje tričko, dal na křeslo a tam si na něj lehl a čekal do té doby, než se vrátím. Dělala jsem na směny, a chodila se psíky na dlouhé tří až čtyřhodinové vycházky. Byl to vždy takový rituál. Šli jsme nejdříve k rybníku, kam náš šla vyprovodit kočka Moruša, kterou si Artík přivedl jako kotě, když jsme šli jednou z výletu. Tam na nás čekala, než se vrátíme a připojila se k nám na zpáteční cestu k domovu. Navíc chodila přesně mezi Artíkem a Gajou. Myslela si o sobě, že je pes a tak se také i chovala. Od rybníka jsem musela vyběhnout na louku, kde se vždy Artík nahoře svalil na záda. Hlavu směrem z kopce, odstrčil se zadní packou a sjel dolů jako na klouzačce. Bez této "projížďky jsme nemohli pokračovat. Zajímavé bylo, že Gaja jen přihlížela a seděla vedle mě. Jen jednou jedinkrát za dobu několika let vstala, lehla si také na záda, odstrčila a zkusila se také "projet". Očividně jí to nenadchlo a pak zase dále zůstávala sedět vedle mě.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama