Originální Mozartovy koule

18. října 2016 v 16:12 | Pižlík1 |  Starosti všedního dne
Poprvé jsem se s touto cukrovinkou seznámila těsně po sametové revoluci, když k nám začali jezdit na návštěvu přátelé z Lince a přiváželi jako pozornost několik různorodých balení Mozartových koulí společně s Lineckým koláčem (dortem). Jednalo se o průmyslově vyráběné sladkosti ve zlatém obalu s nápisem Echte Mozartkugeln nebo Echte Salzburger Mozartkukgeln. Netušila jsem, že kromě nich existují mnohonásobně dražší, modrostříbrné ručně dělané originály, které se smějí prodávat pouze v Salzburgu.


Mozartovu kouli vymyslel v roce 1890 rakouský cukrář Paul Fürst a původně se jmenovala Mozartův bonbon. Na světové výstavě v Paříži získal zlatou medaili, ovšem pozapomněl na patentování svého vynánezu, čehož využili ostatní salzburští cukráři. Okopírovali postup a začali vyrábět Mozartovy koule jako na běžícím pásu. Po dlouhých soudech uspěli Fürstovi potomci a jedině jejich výrobky mohou oficiálně užívat výraz Original Salzburger Mozartkugeln. Dodnes je vyrábějí ručně a následně prodávají ve svých třech cukrárnách. Originály se mohou dostat ještě v cukrárně Schatz nebo Josef Holzermayr, kde jsme je koupili i my a kam mě nasměroval při návštěvě Salzburgu můj syn. Zatímco u průmyslově vyráběných koulí vychází cena za jednu dvacet až třicet centů, originální kulička nikdy neklesne pod jedno euro. Je zahalena do modrostříbného obalu a musí se zkonzumovat do šesti až osmi týdnů. Strojově vyráběné koule dle podobné receptury v Salzburgu produkuje firma Mirabell a balí je do zlatého pláště s nápisem Echte Salzburger Mozartkugeln. Déle vydrží, jsou jediné kulaté a chuťově nejsou vůbec špatné. Pokud je zakoupíte v tovární prodejně na okraji města, budete mile překvapeni cenou. Třebaže se jedná o druhou jakost, jsou v pořádku, mají pouze nepatrně poškozený obal a vyjdou mnohem levněji než v luxusních salzburgských obchodech. Dále kuličky vyrábějí i jiné rakouské a německé společnosti, např. Heindl, ovšem ty jsou chutově někde jinde, třebaže se pyšní názvem Echte Mozartkugeln.


Saltzburg - pohled na hrad

Před necelým měsícem jsme si z Mozartova rodného města přivezli šest originálních kuliček, zbývají už jen dvě. Kdo by chtěl okusit tuto delikatesu, má jen dvě možnosti. Zajet si pro ně nebo si je nechat přivést. Nedají se totiž objednat ani po internetu.


 

Transatlantický tunel - hudba budoucnosti?

2. října 2016 v 12:33 | Pižlík1 |  Věda, dobrodružství, výlety
Je možné dostat se z Londýna do New Yorku za hodinu? Zatím ne, poněvadž nejrychlejším dopravním prostředkem současnosti, letadlem, trvá přímý let sedm hodin, s mezipřistáním deset až třináct hodin. Vědci přišli se zcela novou koncepcí dopravy mezi kontinenty. Sto metrů pod hladinou Atlantického oceánu povede vysokorychlostní trať, uložená v plovoucím tubusu. Cesta supersonickým vlakem se zkrátí na pouhých šedesát minut.

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, je vypracována studie, nabírající konkrétní podobu. Pro konstruktéry není nic nemožné. Kvůli překonání proudění vody budou roury ukotveny ke dnu moře lany nebo řetězy. Ve třech tunelech (dva pro jízdy vlaků a třetí jako servisní nebo evakuační) bude neustále odčerpáván vzduch, čímž se udrží vakuum. Vnější obal tubusu bude vyroben z ušlechtilé oceli, na jeho výrobu padne zhruba roční produkce. Náklady na stavbu kanálu jsou vyčísleny na dvanáct biliónů dolarů.

V tunelu mají jezdit rychlovlaky na principu magnetické levitace (zkr. "maglev"- vlak se pohybuje několik centimetrů na vzduchovém polštáři magnetického pole), jejichž rychlost ve vakuu se předpokládá osm tisíc kilometrů za hodinu. Nastupovat se bude za normálního tlaku vzduchu a tlak bude postupně mezi jednotlivými propustmi snižován, což znamená, že za prvních 18 minut souprava ujede 1 200 km, pak 24 minut plnou rychlostí (8000 km/hod) 3600 kilometrů a posledních 1200 kilometrů bude opět zpomalovat.

Magnetická rychlodráha není nic převratného. První maglev byl zprovozněn koncem roku 2002 v Číně, kde spojuje v Šanghaji na jedenatřiceti kilometrech střed města s letištěm. Cesta na letiště a zpět trvá čtrnáct minut, zatímco taxík ujede stejnou trasu za hodinu. Další magnetická rychlodráha se testuje v Japonsku, komerčně bude využívána v roce 2027 a spojí Tokio s městem Nagoya. Prozatím na této trase jezdí rychlovlaky šikanzen.

Na Discavery se promítal o Transatlantickém tunelu tento dokument.

Otázkou je, zda se výstavba tunelu pod Atlantikem vůbec uskuteční, neboť hlavní roli hrají finance a čas. Všechny prognózy určují délku výstavby současnými technologiemi ne na míň jak jedno století, což je dost dlouhá doba na to, aby se mohl být vynalezen jiný revoluční způsob přemisťování lidí, např. teleportace.





Studánka s živou vodou

15. září 2016 v 9:01 | Pižlík1 |  Příroda

Studánka s živou vodou

V Česku se nachází tisíce studánek a mnohé z nich jsou zázračné. Jedna neobyčejná s živou vodou se nalézá nedaleko obce Srní na Šumavě u Hauswaldské kaple. Přesněji řečeno, u zbytků ruin tří Hauswaldských kaplí. První malá kaple byla vystavena v roce 1820, pro další sílící davy poutníků byla vystavena druhá v r. 1860 a třetí v letech 1901-1902. Poutní místo bylo populární až do druhé světové války. V roce 1957 byly minulým režimem kaple se studánkou zdemolovány a místo postupně zarůstalo nálety pionýrských dřevin a upadalo v zapomnění. Teprve v roce 2006 začalo postupně ožívat. Zbytky zdí kaplí byly zakonzervovány, kopřivy a křoviska vytrhány, cesta i podlahy bývalých staveb byly vysypány štěrkem. U nového kamenného oltářního stolce v kapli se znovu konají bohoslužby pod širým nebem. Oltářík je ozdoben různými předměty, i já tam při každé návštěvě něco přidám. Vedou sem kroky mnohých poutníků i turistů, protože místo leží na trase naučné stezky kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu v nejnavštěvovanější části Šumavského národního parku. A můžu potvrdit, že zde bývá pěkně rušno.

Studánka s živou vodou

Pramen živé vody

Modernizací prošla i zázračná studánka, jejíž voda uzdravuje. Starý pramen pod kaplí byl překryt kamenem a vedle byla vytvořena nová fontána. Voda je sem přiváděna plastovými rourami a posledních sto metrů dřevěnými žlaby vodovodu, které je zdobeno padesáti devíti oblými kameny symbolizující korálky v růženci. Voda z korýtka padá do skleněné plastiky ze zeleného lesního šumavského skla, ve které je znázorněn otisk propojených dlaní. V květnu se dle počasí provádí veřejné otevírání studánky a v listopadu zavírání studánky, kdy se voda "vypne" a uzavře poklop. Něco podobného jako v zahrádkářských koloniích. Mně se moderní podoba studánky moc nezamlouvá, raději bych uvítala obyčejnou, klasickou, ale to je věc názoru.

Malá kaple

Oltářík

Poutní místo je mnohem starší než z doby, kdy byla první malá kaple zasvěcena Panně Marii Lurdské. Přes cestu proti kapli se nachází kříž a v době Keltů zde stála asi pře 5000 lety druidská svatyně. I dnes je zde energetický bod s pramenem kosmické energie.

Místo druhé kaple s křížem

K Hauswaldské kapli je možno se dostat i na invalidním vozíku, cesta ze Srní je bezbariérová. Návštěvu "Malých Šumavských Lurd" doporučuji, citlivější jedinci zde mohou cítit zbytky kosmické energie a pití zázračné vody má bladodárný vliv na lidský organizmus.

Třetí kaple

O Hauswaldské kapli vypráví povídka Karla Klostermanna "Červené srdce":

". . . klene se kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní neustále otevřen, a podíváš-li se do vnitřku, spatříš tam prapodivnou směsici různých předmětů obětovaných divotvorné Panně, rozvěšených bez ladu a skladu po zdech; pokrývají i oltáříček snesené tam dárky na znamení díků za zázračná uzdravení, za pomoc v nouzi, za splnění tužeb: obrazy i obrázky, křížky, růžence, sošky, výrobky ze dřeva a z vosku, představující všecky možné údy a části těla."
 


Ó sedmičko, sedmičko!

8. září 2016 v 15:31 | Pižlík1 |  Sport
Beskydská sedmičko,
už nikdy více,
bylo to překrásné a bylo toho dost, . . .

Další ročník Beskydské sedmičky je za mnou a pro mě dopadl podobně jako vloni, diskvalifikací. Skončily jsme na 45 kilometru kvůli zdravotním problémům o třicet let mladší parťačky Jany. Vytvořily jsme tým s názvem Pozemní veverky a naším cílem bylo dosáhnout času 21 až 22 hodin. Jana běhá dogtrekking, takže se nabízela poměrně velká naděje na úspěch.

Vše dopadlo úplně jinak. Závod začínal v pátek 2. září a Jana si v pondělí před závodem zvrkla kotník, čímž nastaly komplikace. Do čtvrtka jsme nevěděly, zda nastoupíme. Abych řekla pravdu, bylo mi to celkem jedno. Jednak proto, že jsem neměla natrénováno podle svých představ a jednak proto, že jsem v letošním roce zažila několik zvratů, které ovlivnily můj postoj ke světu. Pochopila jsem, že štěstí se neměří výhrou v závodě. Od ledna se starám o invalidního bratra a naučila jsem si vážit života. Na hádky a konflikty o zbytečnostech se snažím dívat s nadhledem.

Tajně jsem doufala, že letošní sedmička se obejde beze mne, jenže Jana je nezmar, něco podobného jako já. Nechtěla mě zklamat, nohu si zafixovala, trasu jsme při registraci změnily z původních sporťáků (95 km při převýšení 5470 m) na hobíky ( 86,4 km při převýšení 5052 m) a společně se dohodly, že naším cílem vzhledem k zdravotnímu handicapu bude dojít ve slušném čase. Žádné další ambice. Po startu přesně ve 22:00 z třineckého náměstí nastal jako obvykle pětikilometrový úprk pod sjezdovku a lezení nahoru. Jana se zatejpovanou nohou se vyškrábala na Velký Javorový půl hodiny po mně, pak se šlo dolů do Řeky a opět nahoru po další sjezdovce. Při seběhu do Krásné Jana spadla a přisedla si poraněný kotník. To už jsme musely tempo hodně zvolnit.

Po sestupu z Lysé jsme si udělaly trochu delší přestávku, Jana se nacpala práškama, aby přehlušila bolest. Byly jsme zhruba v polovině závodu. Po dalších dvou kilometrech jsme musely přehodnotit situaci a pomalu se vrátit zpět do Ostravice. Prášky nezabraly a hlavně i kdyby se Jana nakrásně dobelhala na Smrk, nevím, jak bych ji dostala dolů. Jak se později ukázalo, ukončily jsme závod v pravou chvíli, protože měla natržené vazy. Skončily jsme na čtyřicátém pátém kilometru, převýšení 2474 m. Více na: http://www.movescount.com/cs/moves/move121533012

Zkonstatovala jsem, že podobné extrémy snáším čím dál hůř. K ránu jsem dokonce při monotónním úseku na asfaltové cestě do Krásné dostala halucinace. Spadané listy na cestě se měnily postupně ve vlnící se karty a něco šeptaly. Bála jsem se zavřít třeba jen na malý okamžik oči, abych neusnula a nezranila se. Halucinogenní stavy jsem zažívala poprvé. Vysvětluji si to extrémní únavou z nevyspání, jelikož jsem den před závodem spala po noční kvůli bratrovi sotva hodinu a půl. Když jsme pak přešly na seběh po lesní kamenité cestě, halucinace zmizely, ale já se strachovala, jaké další překvapení na mě bude čekat další noc. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybychom pokračovaly, protože dle našeho tempa jsem předběžně spočítala příchod do cíle nejdříve o další půlnoci.

Aby člověk dosáhl úspěchu v tak těžkém závodě, nestačí být jen pořádně natrénovaný, musí se sejít spousta faktorů a příznivých okolností. Mít výbornou fyzičku a dobrého parťáka je základ, nesmí však chybět trocha štěstí, které mě poslední dva roky chybělo.

Na druhou stranu, když to shrnu, statistika není špatná. Zúčastnila jsem se celkem sedmkrát. Z toho:
1x první místo (2010)
2x druhé místo (2011, 2012)
1x čtvrté místo (2014)
3x diskvalifikace: 2013 (moje zranění), 2015 (zkolabování parťačky), 2016 (zranění parťačky).

Každopádně letošní ročník byl zároveň mým posledním.





Výstup na Mont Blanc du Tacul

29. srpna 2016 v 18:59 | Pižlík1 |  Hory
Letošní cestu do Alp jsme posunuli oproti loňskému roku o týden dozadu a vyplatilo se. V Chamonix sice ještě v den příjezdu pršelo, další den však svítilo sluníčko, a tak to trvalo celý týden. Městečko má stálých 9 tisíc obyvatel, ale vzhledem k turistickému ruchu se počet lidí několikrát násobí, podobně jako ve švýcarském Zermattu. Navíc v době od 23. 8. - 28. 8. zde probíhal nejmedializovanější ultratrail Evropy, oběh masivu Mont-Blancu, takže davy lidí jako na pražském Václaváku.

"Tam jsem byl", ukazuje J. Balmond dr. M. Paccardovi přímo na Mont Blanc.

Kemp, kousíček od středu ve města, má poměrně velkou kapacitu, majitel se staral vzorně o čistotu a pořádek. Dbal, aby nikdo nerušil hlukem ostatní. V půl desáté musel být klid. Neustále kontroloval toalety a sprchy, což bylo někdy nepříjemné, zvlášť, když chyběly v záchodových kabinkách štětky a koše. Mně se např. dvakrát stalo, že ihned poté, co jsem vylezla z kabinky, nastoupila úklidová četa s kýblem, hadrem a záchodovou štětkou.

Městečko Chamonix

Přímo vedle nás stál stan Jihokorejců, kteří úspěšně absolvovali výstup na Mont Blanc a následující dny relaxovali. V kempu se snad nacházeli zástupci všech existujících států, hodně zde bylo i Čechů a Slováků.

Na hoře de Brévend

První den po příjezdu jsme se chtěli trochu rozcvičit a tak jsme se s Petrem rozhodli, že zkusíme výstup na horu de Prévend (2525 m). Nastoupili jsme na zkratku pod lanovkou a kráčeli kolmo vzhůru. Nebyl to zrovna nejšťastnější nápad, jen do mezistanice Planpraz (1 995 m) činilo převýšení na necených třech kilometrech téměř tisíc metrů při sklonu čtyřiceti stupňů! Na hoře Prévend bylo zajímavé pozorovat rozmanitost návštěvníků. Chodili tam horolezci, paraglidisté, turisté s batohy, ale také dámy s načesanými hlavami na podpatcích a perlami kolem krku. Některé, aby vypadaly sportovněji, si místo lodiček nazuly jakési barevné švindltrekovky a do rukou uchopily trekové hůlky. Obešly vyhlídkovou terasu a sjely lanovkou zpět dolů.

Cesta na Brévend

V pondělí odpoledne jsme se vydali do infocentra zkontrolovat předpověť počasí a zeptat se na laviny. Týden před námi hlavní cestou na Mont Blanc zahynula pod lavinou tříčlenná skupina s horských vůdcem. Paní v infocentru na nás vytřeštila oči a podivila se: "Laviny? U nás? Kdepak, vždyť tam chodí hromada lidí." V zápětí dodala: "Hlavně nesmíte dělat pod sérakami moc velké zastávky." Nevěděli jsme, zda ví o tragické události nebo nás nechtěla děsit. Pak jsme si šli koupit jízdenky na ráno, abychom vyjeli první lanovkou na Aiquille du Midi (3842m), jinak by byl náš výstup z časových důvodů ohrožen. Před pokladnami se totiž táhne neustále několikasetmetrová fronta. Před námi diskutoval dlouhou dobu Japonec nebo Číňan, uměl špatně anglicky, pokladní se s ním nemohla dohodnout. My jsme pochopili, že v mezistanici Plan de l' Aiguille (2 310 m) chce přejet do Itálie a odtud pokračovat dál do Milána. Pokladní pořád nechápala a nechápala ani nás, proč kupujeme jízdenky dopředu, když lanovka jezdí celý den.

Lanovky do Itálie se šotozastávkou na focení.

Následující den ráno jsem vyjeli na Aiguille du Midi, Petr se však necítil dobře a zůstal tam. My ostatní jsme nazuli mačky, navázali se, otevřeli symbolickou branku a vstoupili na ledovec. Měli jsme strach, jelikož jsme museli na začátku nerozchození absolvovat sestup po úzkém hřebínku třista výškových metrů dolů. A pak už se šlo po platíčku a kolmo vzhůru, místy se lezlo po čtyřech. Cestu protínalo několik trhlin a po celé trase hrozilo velké nebezpečí pádu. Pod vrcholkem jsem si ještě odtraverzovala cepínem (protože jsem byla nejlehčí) po ledu několik metrů ke skalnaté hromádce, abych nabrala do batohu kamnné suvenýry. Nebyl to příjemný pocit, jen tak tak jsem na ledě udržela.

Vpravo Mont Blanc a vlevo Mont Blanc du Tacul.

Vstup symbolickými vrátky na cestu k Mont Blancu.

Mont Blanc du Tacul 4248 m

Tudy vede cesta na Mont Blanc du Tacul.

Obávala jsem se zpáteční cesty, ale kupodivu až na vyčerpávající závěr po úzkém hřebínku k lanovce se mi šlo nádherně. Myslela jsem, že budu celou cestu padat a přitom jsem přistála na zadnici jen jednou, a to díky tomu, že se mi zatrhla mačka za nohavici. Ačkoliv se mnohým může zdát, že tato čtyřtisícovka byla poměrně jednoduchá, pro mě byla těžká. Dýchání v pohodě, zato stoupání! Přes tisíc výškových metrů a sklon třicet až čtyřicet stupňů. U lanovky nás nadšeně vítal dav Japonců, kteří vyjeli nahoru, stáli u branky a povzbuzovali nás. Ze zájmem sledovali, jak sundaváme mačky, smotáváme lana a fotili si nás coby atrakci.


Další články


Kam dál